o mně | zpetksobe.cz

Mám ráda přirozenost, lidskost, pravdivost, zkušenosti a poznání v kontaktu s vyššími úrovněmi vědomí a práci s lidmi ve vzájemné interakci a obohacování se.

Narodila jsem se v roce 1959 v Bardějově a Praha je mým druhým domovem od roku 1984.

Původní profesí jsem systémová inženýrka. Od absolvování studia jsem pracovala v různých oblastech komunikace s lidmi a vzdělávání, i v mezinárodním rozsahu.

Studiem a zkušenostmi v oblasti seberozvoje, psychoterapie, holistiky a spirituality jsem se začala intenzivně zabývat v roce 2003, kdy jsem hledala pomoc v těžké životní situaci. Spolu se studiem, osobními zkušenostmi a osobní transformací jsem také postupně měnila zaměření své práce na současnou profesi průvodce v osobním rozvoji a terapeut.

Vnímám, že mám dar intuitivně vést a inspirovat klienty, aby si nacházeli spojení se svou přirozenou podstatou, aby mohli být v kontaktu se svými dary, se svou přirozenou vnitřní sílou, s vyšším vědomím, měli dobrou sebereflexi a mohli žít smysluplný život ve vnitřním klidu, lásce i radosti.

Při své práci s klienty, kromě „intuice“, čerpám zejména z těchto dlouhodobých kurzů a zkušeností:

Zajímá mne poznání a praxe mnohých mých „učitelů a průvodců“ se kterými souzním, ale hlavně každodenní život plný zkušeností s vlastními „zrcadly“ pěknými i nekomfortními. Moje práce s klienty a samotní klienti jsou obrovským zdrojem mého „poznání“, ale nenahraditelným zdrojem „poznání“ je vztah s rodiči a předky, dcerou, rodinou, partneři, přáteli, Sebou a Nejvyšším Vědomím, Stvořitelem, Bohem.

Více se o mne a mé práci můžete dovědět ze 2 rozhovorů se mnou (viz níže), které byly publikované. Jeden se mnou měla šéfredaktorka Magazínu Maitrea Barbora Jirsová http://magazin.maitrea.cz/na-ceste-za-ulevou/ a druhý Soňa Kolmanová pro její internetový blog pro ženy http://www.sonakolmanova.cz/2017/10/09/vedome-se-mi-zije-lepe/ .

Na cestě za úlevou

Aničku Nandrážiovou jsem poznala ve chvíli, kdy jsem potřebovala řešit vlastní nekomfortní pocity a byla mi doporučena jako „nejlepší terapeut na světě“. Přiznám se, už jsem pár terapeutů potkala a často jsem měla dojem, že něco jiného říkají a něco jiného žijí. Když jsem ale poznala Aničku, pochopila jsem, že tady bude něco jinak. Vyzařuje z ní takový klid a přijetí, až mám pocit, jakoby jen její přítomnost léčila a úsměv tišil veškeré bolesti.

Aničko, ty máš ve své terapeutické praxi veliké spektrum technik, se kterými pracuješ. Co tě vedlo k tomu, obsáhnout tolik věcí? Vím, že někteří lidé se dostanou k praxi tak, že sami řeší nějaké problémy a dál pak předávají techniku, která jim nejvíc pomohla, jak to máš ty?

Zajímala jsem se o psychologii, metafyziku a takové ty obecnější souvislosti již v minulosti. Ale když před 15 lety onemocněla moje dcera Petra, cítila jsem se úplně ztracená. Klasická medicína vůbec nezabírala a já jsem o té nemoci nic nevěděla. Vedlo mě to právě k alternativním metodám léčení. Skrze léčení Péti jsem tehdy poznala hodně přístupů, jak pracovat, když je člověk nějakým způsobem nezdravý. Pak už to samo pokračovalo, protože nešlo jen o léčitelství, ale samozřejmě i sebepoznání. Tam začalo moje intenzivní hledání psychického i tělesného zdraví nejen u ní, ale i u sebe. Poznávání všech souvislostí a hledání hlubšího smyslu. V podstatě hledání klidu, harmonie a místa.

V té době jsi tedy začala s výcviky? Co byla tvoje první zkušenost?

Ano. Úplně jako první přišla duchovní škola u Ireny Kranti v České Lípě. Tam chodila i Péťa, bylo jí tehdy jen 15 let. Týkalo se to spousty různorodých metod. Práce s traumaty, jak se poznávat a léčit. Pak jsem o rok později nastoupila na Univerzitu Nové doby k Milanu Calábkovi.

Koukala jsem na tvoje stránky Zpět k sobě a překvapilo mě, že máš za sebou hodně různorodých terapeutických výcviků. Co pro tebe bylo nejzajímavější?

Co mi hodně pomohlo, byl Herz-Projekt ve Švýcarsku, kam jsem jezdila za Burkhardtem. Základem bylo holotropní dýchání. Každý den se dýchalo na nějaké téma a pak jsme zpracovávali témata různými technikami přístupu. Bylo to více sebezkušenostní, než zabývání se nějakými teoriemi. Teorie už jsme probírali u Milana Calábka, takže mi vlastně ani nic nechybělo. (Smích) Celé to probíhalo v němčině, kterou málo ovládám a byla jsem závislá na tom, když mi někdo něco přeložil do angličtiny. Velká škola pro mě bylo i poznání, že nemusím všemu zcela verbálně rozumět. Důležité pro mě bylo, vyvinout si vnímání i beze slov. Téma a zaměření jsem vždy znala.

Pak jsem šla do výcviku Voice Dialogu s Heidi Berger, Vnitřní systemiky s Artho Wittemannem. Chodila jsem i na klasický koučing, dělala jsem výcvik konstelací u Bhagata, několik workshopů Esencí. Ještě před konstelacemi jsem se věnovala NLP (neurolingvistické programování). Hodně mi také pomohl Frank Kinslow a samozřejmě práce na tématech prenatálu a porodu s Jullianem Gustavsonem a regrese s Kiranem Anamulasattym.

Co tě přivedlo k Jullianovi Gustavsonovi a Kiranovi Anamulasatty, se kterými spolupracuješ? Připadají mi jako dvě osobnosti z naprosto odlišných světů.

Tak Jullian vlastně přišel do Čech kvůli mně (smích). Rozhodně jsem měla takový pocit, protože jsem po přečtení Janovových knih (Primární terapie) intenzivně hledala víc informací. U sebe a u klientů jsem viděla, že do prenatálu směřuje množství témat. Chtěla jsem to hlouběji poznat, a když jsem četla Janovovy knížky, všechno mi dávalo smysl. Pocítila jsem silnou urgenci, že za Janovem snad vážně pojedu. Nakonec jsem, na základě ohlasů lidí, co pracovali s jeho metodami, začala číst různé blogy. Výcvik byl jak finančně, tak i časově náročný a to mě trochu zchladilo. Za nějakou dobu MAITREA vydala článek s Jullianem, a mně bylo okamžitě jasné, že na tohle jsem čekala.

S Kiranem jsem se potkala na konferenci o snech v Holandsku, kde měl workshop. Zapomněla jsem zmínit, že jsem v mezinárodní asociaci pro studium snů a považuji sny za velice důležité, zvláště při práci s klienty. Kiran mě tam zaujal velice hluboce jako člověk. Jela jsem za ním do Indie, pak jsem ho pozvala do Čech. S ním je to všechno tak nějak přirozené a hladké. Teď tu byl 8 dnů, měli jsme nabitý program a vůbec jsem necítila únavu. I naše rodiny se hodně sblížily. Mimochodem Kiran je původně ajťák. (smích)

Zaznamenala jsem, že Kiran tady pracoval s regresemi, což je pro mě trochu neuchopitelné téma, můžeš mi víc přiblížit, o co se jedná?

Dva semináře jsme měli zaměřené na regrese a poslední byl na podstatu transformace. Kiran dělá regrese jak do prenatálu, tak do minulých životů, ale i třeba do dětství. Do minulosti se jdeme vždy tam, kde je pro účastníka jeho výzva či problém. Postupně se vracíme na počátek traumatu a díváme se na souvislosti v současnosti. U regresí je také důležité znovu napojení na zdroj, od něhož jsem se v traumatu odpojili.

Jak vlastně člověk pozná, že jde opravdu do minulých životů a není to jen jeho fantazie? Já osobně bych se asi nechala unést.

Při vedení do minulosti je základem hodně hluboká relaxace. Spojení s pocity, spojení s tělem. To jsou znaky, na kolik je prožitek pravdivý a na kolik je to čistě v hlavě. Stačí jen jednoduchá otázka, zkušený terapeut to jednoznačně pozná. Mám i klienty, kteří nevěří na minulé životy, nejsou si jistí, co jim tam vlastně přichází.

Všechno, s čím se tam setká je on sám. Je jedno, jestli se jedná o minulý život nebo jde jen symboliku nevědomí. Tím, že to více poznáváme, si můžeme uvědomit, jaký to má vliv na náš život. Pokud dojde k pochopení, přijetí, vybití, jakkoliv to nazveme, tak je to pro naše dobro.

Jestli to dobře chápu, tohle se dá vztáhnout i na tvou práci se sny?

Určitě. Je důležité naslouchat a porozumět, jakou symboliku, nebo jaké tváře se nám ukazují. O jakou naší vnitřní stránku nebo princip se jedná. Já nevím, co pro klienta daný sen znamená, já ho jen intuitivně vedu, aby na to sám přišel. On ví, on zná tu symboliku a pocity. Samozřejmě jsou i sny z kolektivního nevědomí. Tam už je dobré znát obecnou, základní symboliku.

Pořádáš v MAITREI workshop s názvem 4 důležité kroky vnitřní změně, na jaké přístupy se tam můžeme těšit?

Já na workshopech pracuji se všemi mně dostupnými přístupy. Neřídím to vědomě. Spíš naslouchám tématu klienta a vedu ho tak, aby si na některé věci sám přišel, sám si je uzdravil. Dodržuji 4 základní kroky, které považuji za důležité v rámci postupu k žádané změně. Odtud i název workshopu. Je to pro malou skupinku, maximálně 10 lidí. Je to proto, abychom se za ty dva dny a jeden večer stihli každému dostatečně věnovat. Záleží na tom, s jakými tématy lidé přijdou. Jak je člověk momentálně nastavený, kam ho jeho téma pouští. Od toho se pak odvíjí možnosti, čemu se dá v dané chvíli ulevit. Budeme používat práci na časové ose, práci se symbolikou, techniky z NLP, návrat do prenatálu nebo minulých životů. Práci s tělem a pocity, se symbolikou, která k tomu přichází.

Nemusíme jít do příběhu ani vědět nic konkrétního, ale když člověka dobře vede tělo a vnímá dobře své pocity, vede ho to rychle k úlevě. Ráda dělám i terapeutické konstelace, pokud je zájem. Pro některé lidi je to na začátku schůdnější cesta. Zástupci mu ukazují, kam situace vede, s čím je jeho téma spojené. On si převezme svou roli až na konci.

V traumatických situacích se odštěpily od naší esence, aby nás chránily před vnímáním bolesti, ale protože mají velmi zúžený pohled na svět, v současnosti nás spíše omezují.

Je vůbec možné se úplně „vyléčit“ z traumat? Nebo je to stejné jako s cibulí? Hodně brečíš, když jí loupeš a pokaždé je tam další vrstva.

(Smích) Já nevím, jestli se dá všechno úplně vyřešit a přitom žít v realitě. Znám lidi, kteří o tom mluví, ale ti si obvykle udělali takový bypass (zkratku). Nevnímají spoustu souvislostí. Buď to může být ezoterický bypass, nebo materiální. Co je smyslem tohoto poznávání a uvolňování? Aby se mi lépe žilo. Žít vědomě. I když se právě chovám, jak se chovám. Mít soucit se svou vnitřní částí, která takové chování vyvolává. Dobře mi sloužila, má tendenci mě chránit, i mimo momentální ohrožení. Ještě jí trvá uvěřit, že je všechno v pořádku. Jeden z prvních kroků, je zvědomění a přijetí toho, co je. Takové to „já nechci, aby..“, nepřináší úlevu. Ani obviňování druhých. Bohužel někdy je přijetí jen z hlavy, nereaguje nevědomí, nereaguje ani tělo. Ale i to může být k něčemu dobré. Můžeme se na to dívat jako na první krok z prvního kroku (smích).

Máš nějaký zaručený recept, jak uvědomění doopravdy prožít, aby to člověk nebral jen hlavou?

Přijetí disociovaných částí (subpersonalit) musí vycházet z tvého středu a srdce. Abys opravdu cítila, že tu část opravdu ze srdce miluješ a přijímáš ji. To se nedá naordinovat. Každý má jinou cestu, jak se k sobě dostat. Někdo přes tanec, někdo potřebuje meditace, někdo terapie. Já pracuji dvěma směry, jednak podporování středu a přirozenosti a jednak poznávání částí, které nefungují ze středu.

Co je tak důležitého na práci s prenatálem u Julliana Gustavsona? Tady o tom každý mluví jako o daru z nebes. Slyšela jsem dokonce názory, že každý porodník, by měl nejdříve projít výcvikem práce s porodním traumatem u Julliana a pak teprve studovat medicínu.

Práce s prenatálem je jedna z nejhlubších prací. Člověk je tam v hlubokém kontaktu sám se sebou. Samozřejmě jsou momenty, kdy se miminko může disociovat už i v prenatálu. Dítě je spojeno s matkou a zažívá její biochemii, zažívá i zatěžující toxicitu, nemá možnost obrany a úniku. Dokáže jen utlumit všechny svoje funkce na minimum, disociovat se, aby se vyhnulo ohrožení. Jullian říká, že samotný porod je už tak traumatizující pro dítě i matku, natož další vlivy a je dobré poznat, jak nás ovlivnily.

Prenatál je tedy základem pro spoustu, někdy i nesmyslných vzorců chování, které pak používáme zcela nevědomě? Nikdy mě nenapadlo, že by třeba postoj „nezvládnu to“ mohl souviset s uvíznutím v porodních cestách nebo pocit nedostatečné emoční výživy na neschopnosti vajíčka uhnízdit se v děloze.

Ano, tam si opravdu vytváříme postoje k životu podle toho, co zažíváme. Velmi často nás ovlivňují i postoje maminky. Miminko nerozlišuje, co je jeho a co je maminky. Maminka něco zažívá a produkuje hormony, její nervový systém dává signály, které dítě vnímá. Takhle dochází k transgeneračnímu přenosu traumat, protože na buněčné úrovni máme paměť traumatu.

Tohle je jen jedno z vysvětlení, když pomineme energetickou úroveň, úroveň duše a podobně. Dnes už víme, že ani naše geny nerozhodují, můžeme aktivovat léčivé a deaktivovat, co nám neslouží. Od předků přebíráme postoje, vidění a nakonec dochází k přenosu společným životem a výchovou. Ale naše nejhlubší vzorce se vyvíjí na úplném začátku života.

Někde jsem četla, asi v souvislosti s NLP, že si v mozku můžeš takzvaně přepsat nepohodlné cestičky se vzorcem chování. Ale musíš se zachovat asi 40x jinak, než jsi zvyklá, aby se ti v mozku přepsaly neuronové spoje na jinou cestičku. Jak tohle reálně funguje?

Určitě nějaká doporučení jsou, ale záleží v jaké hloubce zažiješ reinprinting. Na základě traumatu se ti udělá v mozku taková dálnice. To souvisí i se subpersonami, které pak používají takové dálnice či objížďky. Nedá se říct jednoznačně za jak dlouho. Původní cesta zůstane, jen není tak výrazná a vytvoří se ti škála nových možností. Ani nevím, jestli by bylo správné úplné vygumování. Všechno, co se nám stalo je k něčemu dobré. Jde o to, že třeba budeme pozornější a uvidíme, že se blížíme k objížďce. Už to ale nebude nutkavá reakce. Nemusíme už jít touhle cestou, pokud máme jiné možnosti. Já osobně nepotřebuji mít všechno 100 procentně jinak. Chci, aby došlo k úlevě a uvědomění. Možná jsme se zkušeností traumatu o to bohatší. Zkratky totiž nemají k dispozici celý mozek, jen hlídají napravo a nalevo a obvykle mají ještě nějakou barvu brýlí (smích).

Ženu, kterou bych vám dnes ráda představila, neznám ani dva roky. Přesto jsem s ní zažila víc důležitých momentů, než s jinými za dekádu. Co mě na ní nepřestává fascinovat je pocit bezpečí, který s ní mám. Budí ve mně dojem, že lidi nesoudí a tak je má čas milovat. Ačkoliv je to žena jemná, nezalekne se ani nejtemnějších stínů. Seznamte se s terapeutkou, kapitánkou týmu Transitions a mojí milou přítelkyní Annou Nándražiovou.

Anna: Děkuji Ti za komplimenty, Soňo. Vážím si našeho přátelství.

Soňa: Nepsala bych to, kdybych si to doopravdy nemyslela. Aničko, my jsme se poznaly na Transitions. Co tě přivedlo ke zkoumání porodního traumatu?

Anna: Asi před 4 léty jsem začala mít hodně velkou potřebu studovat prenatální a porodní traumata. Při práci s klienty v individuálních terapiích jsme se často dostali do období prenatálu a porodu, kde jsem viděla, jak zásadní pro náš život toto období je. Také práce na mých vlastních tématech a sebepoznání vedla k prenatálu a porodu. Já sama jsem těžce rodila dceru. Měla jsem tam hodně otazníků.

V tom čase jsem se nadchla knihami Arthura Janova Prvotní otisky, Primární terapie, Biologie lásky a začala jsem i uvažovat, že bych za ním odjela. Mělo to však několik úskalí, ale přivedlo mne to k dalším informacím. Za několik měsíců vyšel rozhovor s Jullianem Gustavsonem v Magazínu Maitrea a moje zkušenost s Transitions začala.

Soňa: Co ti účast na Transitions dala?

Anna: Asi nejvíce ze všech terapií i tréninků mne Transitions přivedly k vlastní přirozenosti, k hluboké sebereflexi a empatii k sobě i druhým.

Soňa: Nedávno jsi mi pomáhala pochopit význam snu, který se mi zdál důležitý. Byl děsivý a nejraději bych jej zapomněla. Ty ses nezalekla a pomohla mi jej rozklíčovat. Byla to pro mě hluboká zkušenost. Jak se sny pracuješ?

Se sny klientů nejčastěji pracujeme na tzv. vnitřní rovině. To znamená, vnímáme postavy a symboly ze snu jako vnitřní osoby nebo aspekty klienta. Vedu klienta aby si prozkoumal každou postavu a symbol ze snu, jaké má místo v jeho nevědomí, jaké má postoje, chování, historii, co mu chce říct, co si má snem zvědomit. Někdy i stavíme konstelace na sen, nebo pracujeme metodou amplifikací, nebo mluvíme s vnitřním snovým průvodcem.

Soňa: Když jsi poprve mluvila o VoiceDialogu, neuměla jsem si pod tím nic představit, ale terapie na které jsem u tebe nedávno byla mě velmi mile překvapila. Jak bys VD popsala někomu, kdo vůbec netuší, o čem to je? V jakých situacích je vhodný?

Mluvíš o Voice dialogu, ale já již ten název moc nepoužívám. Voice dialog jsem se několik let učila u Heidy Berger a Artha Wittemanna. Dali mi hodně, ale já jsem si po zkušenostech a studiích i jiných metod vytvořila svůj vlastní přístup. Při práci s klienty se mi osvědčil. Je to přímý rozhovor s vnitřními osobami, ale není to Voice dialog v tom smyslu, jak se vyučuje.

Soňa: Já jsem si všimla, že jsi při terapiích velmi intuitivní a kombinuješ neustále vše, co umíš. Myslím, že to děláš za účelem dosažení lepšího výsledku. Jako klientce mi to vyhovuje. Pověz mi ale, odkud se berou naše vnitřní osoby?

Když zažíváme trauma nebo nemáme naplněnou některou základní potřebu (to se nejčastěji děje v prenatálu, u porodu a v dětví), je to pro nás velmi bolestivé. S tou bolestí bychom dlouho nevydrželi žít. V naší psyché dojde k oddělení té části, která bolest prožívá, od našeho esenciálního zdroje. To se projeví i na přerušení některých spojení mezi neurony v mozku. Zároveň se v psyché i v mozku vytvoří jiné části, které se specializují na to, abychom přežili a hlídají, aby k podobné traumatizace již nedocházelo, nebo abychom ji nevnímali. Tyto od našeho esenciálního jádra oddělené části se chovají jako samostatné vnitřní osoby, naše subpersonality, které mají své specifické potřeby, zájmy a chování a často jsou mezi sebou v konfliktu. V období svého vzniku nám udělali velkou službu, ale bohužel, jak nemají úzký kontakt ani důvěru k našemu bytostnému jádru, nemají reálný pohled na svět a vidí svět i nás samotné jen ze svého zúženého úhlu pohledu. Často v našem životě přebírají velení místo našeho zdravého esenciálního Já. Při práci s těmito vnitřními osobami klienta posilujeme kontakt s esenciálním Já klienta, zvědomujeme historii i zájmy vnitřních osob a mluvíme s nimi, aby získaly důvěru k esenciálnímu Já a cítily se jím přijatí. Metodou přímého rozhovoru s vnitřními osobami pracuji s klienty na tématech vztahových, postojů k sobě, k práci, k financím či čemukoliv jinému.

Soňa: Jediné, co jsem s tebou ještě nezkoušela jsou konstelace. Jak dlouho je vedeš a co tě na nich baví? Kde je pořádáš?

Konstelace vedu dva roky. Na konstelacích mě baví ty vhledy a možnosti „léčení“ v jakékoliv oblasti naší vnější i vnitřní reality. Pořádám je v Praze, Pardubicích a Brně.

Soňa: Co mě na tobě překvapuje je tvá oddanost vědomému žití. Neznám moc lidí, kteří jsou takto důslední a poctiví. Vždy, když se s tebou setkám, tak si potom říkám, že nejdu dost do sebe a měla bych přidat. Jsi mi velikou inspirací. Jak dlouho se seberozvoji věnuješ a jaké máš další plány?

Soni, nevěděla jsem, že to na Tebe tak působí. Mne se prostě dobře žije, když jsem co nejvíce vědomá. Život, práce, vztahy, vesmír mají smysl a baví mě ho nacházet a zkoumat. Pořád mám plno témat, která přitahují moji pozornost s větší nebo menší naléhavosté. Seberozvoji se aktivně věnuji 14 let, přivedla mne k tomu těžká životní situace. Předtím jsem se zajímala spíše o mentální rozvoj a tak trochu o psychologii a východní filozofii.

Plány? U mne se spoustu aktivit vyvíjí neplánovaně, přitáhnou mou pozornost, nabírají intenzitu a pak do toho jdu. V současné době se chci více věnovat tanci a práci s tělem. Mou pozornost přitahuje i pouť do Santiaga de Compostela, tak uvidím, jaký to bude mít další průběh.

Soňa: Ty toho děláš a pořádáš mnohem víc. Ještě mám s tebou co objevovat. Můžeš čtenářům prozradit webovky, aby si mohli najít, co je zajíma?

Anna: Jistě. Na stránkách zpetksobe.cz najdou aktuální termíny a kontakt na mě.

Soňa: Děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.

Anna: Také děkuji. Ať se daří i tobě.