„Porod je naše první a naprosto zásadní zkušenost. Způsob, jakým přijdeme na svět, v nás vytváří šablonu, podle které potom žijeme svůj život. Porod má obrovský vliv na to, jak reagujeme a procházíme okamžiky, které představují největší „přechody“ našeho života. Jinými slovy, nemůžeme těmito okamžiky procházet svobodně a kreativním způsobem, jestliže nemáme zpracované porodní trauma. Práce s porodem nabízí spirituální transformaci.“ To je citace Julliana Gustavsona, mého učitele pro práci s porodními a prenatálními traumaty, kterému jsem 5 let asistovala, když vedl workshopy v Praze.
Při práci zaměřené na porodní a prenatální otisky citlivě provázím klienta traumatizujícími situacemi z jeho prenatálního a porodního období, aby se osvobodil od znovuprožívání podobných situací v životě a měl nové možnosti chování.
Otevřenost, důvěra, respekt a empatie jsou kvality, které jsou přítomné u tohoto hlubokého terapeutického procesu.
Někdy pracujeme s porodními a prenatálním traumaty i při jiných individuálních sezeních, která máme za účelem řešení nějakého problému klienta a kde některá vnitřní osoba „nese“ porodní trauma. Pracujeme s tím i v konstelacích.
Těhotným ženám se často aktivují traumata z vlastního prenatálního období, a také poporodní deprese žen obvykle souvisí s jejich vlastním porodem i obdobím po porodu. Mnoho maminek, která pečují o miminka, se cítí unavená, bez hlubokého kontaktu s miminkem, bez zájmu a radosti, také nevědí, že to souvisí s jejich „minulostí“. Proto doporučuji budoucím maminkám si terapeuticky zpracovat vlastní začátek života ještě před těhotenstvím. Velmi opatrně je s tím možné pracovat i v průběhu těhotenství a po porodu.
Sezení obvykle trvají 1 – 2 hodiny. Cena za jednu hodinu je 800 Kč.
…..
Koncem září 2017 jsem se účastnila Mezinárodní transpersonální konference pod záštitou profesora Stanislava Grofa v Praze. Pán prof. Grof i několik přednášejících se na konferenci věnovali důležitosti zpracování vlastních porodních traumat pro svou vlastní i kolektivní transformaci.
Tady je rozhovor s Jullianem pro magazín Maitrea:
Další díl do mandaly života aneb Porodem zpátky k sobě
18. března 2015
„Všechno, co se stane během porodu, ovlivňuje celý náš život, jak se vyvíjíme a jak se později v životě chováme. Můžeme například v některých situacích zůstávat zaseknutí nebo svůj život nežijeme tak plně, jak bychom mohli,“ říká o důležitosti našeho vlastního porodu Jullian Gustavson, autor transformačně-integračního procesu vlastního porodu Transitions.
Julliane, proč bychom se podle tebe měli zajímat o svůj porod a o porod obecně?
Protože vstoupit do lidského těla je velmi traumatické, řekl bych až šokující, a to tak moc, že je tím ovlivněna řada z nás. Řekl bych, že každý. Všechno, co se stane před porodem, během něj a těsně po něm, ovlivní celý náš život: To, jak se vyvíjíme, jak dorůstáme a jak se později v životě chováme. Můžeme například v některých situacích zůstávat zaseknutí nebo svůj život nežijeme tak plně, jak bychom mohli. Když zjistíme, co nás ovlivnilo v našem raném dětství, můžeme to do svého systému plně integrovat, spíš než se to snažit z něj vydělit. A jakmile se tak stane, budeme další „přechodové“ situace v životě zvládat daleko lépe.
Ptám se proto, že podle mě o tom, jak je porod důležitý, ví čím dál tím víc lidí.
Možná, ale ve skutečnosti je porod pro většinu lidí tabu, protože podvědomě tuší, že se v tomto okamžiku může skrývat něco hodně „těžkého“ či dokonce zlověstného. Proto se o vlastní porod tak moc zajímají, proto, i když řada lidí už zkoumá svůj život, okamžiku porodu se vyhýbají. Proč se dobrovolně vracet do okamžiku, který byl pro nás z určitého hlediska náročný a bolestivý?
(přemýšlí) Je ale pravda, že tohle hodně záleží na tom, jakým způsobem jsme se adaptovali na to, co se během našeho porodu dělo. Jestli jsme zvolili takzvaný únikářský styl, to znamená, že se budeme vyhýbat všemu, co by jakkoliv připomínalo to, co jsme během porodu zažívali. Tento způsob má v podvědomí uložená většina z nás. Druhý styl, taktéž nevědomý, je styl takzvaného tahu na branku, ve kterém budeme naopak ve svém životě takové traumatické situace vyhledávat a tím si je neustále dokola přehrávat, protože jsou nám podvědomě velmi dobře známé.
(…) zvolíme únikářský styl a budeme se vyhýbat všemu, co by jakkoliv připomínalo to, co jsme během porodu zažívali.
Při čtení materiálů o transformačním procesu Transitions mě zaujaly různé ne příliš známé souvislosti mezi porodem a situacemi v životě. Například jak porod člověka může souviset s tím, že je později ve svém životě sexuálně nebo psychicky zneužitý. Nebo jak porod našich rodičů může ovlivňovat náš vlastní porod.
Ano, v mnoha ohledech je porod sám tak trochu „zneužití“. Jako nově se rodící bytosti nemůžeme říct „ne“ tomu, co se nám děje. Možná byly hrubě porušeny naše osobní hranice a to později může vést k tomu, že máme problémy s jejich vymezením. Což může přitahovat psychické zneužívání.
V „tranzitivní“ práci s porodem a také v práci s rodinnými konstelacemi se ukazuje, že získáváme řadu věcí od svých předků. Zvlášť z linie naší matky. Věřím tomu, že všechno, co rodiče o svém vlastním porodu nezpracovali, jejich děti dobrovolně a z lásky k nim „přebírají“ jako součást jejich vlastního životního scénáře. A také naše vlastní děti přebírají naše nevyřešené porodní trauma. To je další příklad toho, jaké důsledky má porod napříč generacemi.
Jak tenhle nekonečný řetězec předávání zastavit?
Dobrá otázka. V zásadě platí, že tím víc „práce“ na svém vlastním porodu uděláme my, tím méně toho naložíme na své děti. Jeden příklad z praxe za všechny: Lidé chtějí založit rodinu, ale z neznámých důvodů se jim nedaří počít – nebo k tomu vůbec najít vhodného partnera. Když se začnou věnovat tématu jejich vlastního porodu (tzv. Birthwork – práce s porodem, pozn.red.), překážky se podaří s respektem transformovat a oni otěhotní. Nechci říct, že tohle si klade metoda Transitions za účel (směje se), ale často i malý krok může způsobit velkou změnu. Nikdo jiný za nás naši práci neudělá. Dává to smysl?
Dává to smysl. A co zatížení řekněme z minulých životů?
A když mluvím o Porodu (dle autora záměrně s velkým P, pozn.red.), mám na mysli dvouleté období; rok před početím a rok po fyzickém porodu. Raději Birthwork ohraničuji do našeho současného života, ne do minulých inkarnací. Beztoho už tak máme celkem dost obsáhlý „materiál“ k práci. Během těchto dvou let se dějí nejzásadnější témata pro náš život, která se ale do nás nejsnáze „otiskují“ během takzvané perinatální fáze porodu. V kurzech Transitions jsou pro nás jednotlivé porodní fáze, celkem čtyři, jakýmisi okénky, kterými můžeme začít zkoumat celé toto dvouleté období a také s ním porovnávat naše vzorce chování v životě.
Tvůj pohled na porod a život člověka vůbec tedy není čistě fyzický, ale má také řekněme duchovní aspekt.
To je pravda. Z mého pohledu je spiritualita „vtělení ducha do našeho těla“. A to je také základ práce Birthwork: pozvat Ducha, aby se vrátil do našeho těla a našeho vědomí tak moc, jak jen to je možné, a tím nám pomohl změnit náš život. Duch může být v našem těle, ať už úplně, částečně nebo těsně kolem něj, ale také v jeho konkrétním místě, například v systému čaker.
Spiritualita je „vtělení ducha do našeho těla“. A to je také základ práce Birthwork: pozvat Ducha, aby se vrátil zpátky do našeho těla.
Proto je během duchovně-integračního procesu naprosto zásadní být dobře spojen se svými zdroji, abychom zůstali v těle. Vnitřní zdroje, jakým je náš dech a fyzické pocity v těle, jsou nejlepší. Čím víc své tělo cítíme, to znamená, čím více jsme fyzicky přítomní, tím lépe do svého systému integrujeme dynamiku a následky celého dvouletého období Porodu. Ano, podle mě je slovo integrace klíčové a má co dělat se spirituálním rozměrem člověka.
Metoda Transitions pracuje s tématem porodu a tématem „prvenství“: Nachází souvislosti mezi jím a situacemi v našem životě, které jsou pro nás „poprvé“, respektive tím, jak v takových situacích reagujeme.
Ano. To je totiž jeden z hlavních důvodů, proč je pro nás náš vlastní porod traumatický: Je pro nás poprvé a je velkou výzvou pro každého z nás. Právě proto, že jsme tak zranitelní a bezmocní. Najednou čelíme něčemu, s čím jsme se nikdy před tím nesetkali. Na druhou stranu, i když to může být velmi traumatické a šokující, existuje dobrá zpráva: Toto „trauma“ může vytříbit náš charakter. Nemůžeme změnit náš porod, ale můžeme změnit náš přístup k němu, naučit se ocenit všechno, co se stalo, a pak to do sebe integrovat.
A i když to může být traumatické a šokující, existuje dobrá zpráva: Trauma může vytříbit náš charakter.
Ptala jste se ale na podobnost se situacemi v našem životě. Podobnou výzvou, jakou pro nás byl náš porod, může být i každá další celkem běžná situace v našem životě. Způsob, jakým na ně reagujeme, a způsob, jakým probíhal náš porod, jsou nápadně podobné. Tenhle aspekt je v celém našem porodu nejdůležitější.
Pro většinu účastníků lekcí Transitions je typické, že po této práci sice mohou stále opakovat stejný vzorec chování, ale změní k celé situaci přístup. Převezmou za ni větší odpovědnost a dokonce si ji mohou i užívat, pokud přijmou a doslova obejmou všechny aspekty svého porodu. To je také jediná změna, kterou můžeme ve skutečnosti udělat: Naučit se přijmout, co se stalo. A i to je součástí Transitions – ve čtyřech krocích se učíme přijímat.
Jaké to jsou kroky?
Nejdřív pojmenujeme, co se stalo. A už to je hodně. Mnoho lidí nemá vůbec ponětí, co se během jejich porodu dělo. Druhým krokem je přihlásit se k tomu – přijmout, že to je „moje“, že to patří mně, a přijmout za to odpovědnost. Pointa je v tom, že až tehdy, jakmile to udělám, můžu najednou vidět, jak to v mém životě ovlivnilo mě samotného a také ostatní kolem. Najednou uvidím větší část celého obrazu, protože jsem najednou ochotný (zdůrazní) to vidět.
Třetí krok je velký: Nestačí, že pojmenujeme a přijmeme, ale učíme se to milovat. S obrovským soucitem vzít do svého srdce tuto zraněnou část sebe sama, vzít všechno, co se nám stalo. Učí nás to soucitu se sebou samými, ale i s těmi, kdo byli u našeho porodu s námi, například naše mámy. Porod mohl být traumatický i pro ně včetně dalších lidí, nejenom v okamžiku porodu.
A ten čtvrtý krok?
Tím je samotné přijetí. Takže ve skutečnosti má tento proces kroky jenom tři a ten čtvrtý je výsledek. (směje se) Pokud projdeme všemi třemi kroky, tak samotné přijetí je dobrou praxí, kterou můžeme zavést do svého života.
Jaká cesta vedla tebe, Julliane, k tomu, čemu se věnuješ?
(dlouze se odmlčí, pak společně mluvíme o tom, do jaké míry toto, pro Julliana hluboké téma, sdílet ) Poprvé jsem se s Birthwork seznámil v okamžiku, kdy jsem se sám chtěl stát rodičem. Terapeut, kterého jsem tehdy vyhledal, mi doporučil, abych se zúčastnil profesionálního Výcviku o pre- a perinatálním traumatu (trauma vznikající v období těhotenství matky a během porodu, pozn.red.) Během něho jsem se začal dívat na téma svého vlastního porodu a díky tomu zjistil, že jsem na sebe převzal spoustu „šoků“ od svých rodičů. Moje máma je sirotek a táta si nese spoustu traumat z druhé světové války. Ani jeden tato těžká témata nezpracovali a já většinu z nich převzal ve svém prenatálním období do svého systému a přijal je za své. To jde malým dětem velmi dobře. Zjištění tohoto vzorce bylo pro mě jako zjevení, ale to byl jenom střípek z celého obrazu práce s porodem, která se přede mnou najednou otevřela. Čím víc se této praxi věnuji, tím celistvější jsem. Stručně řečeno je právě tohle integrující dynamika Porodu takříkajíc v praxi života.
Při přípravě na tento rozhovor jsem vycházela z dokumentu „Důvody, proč se zajímat o svůj porod“ Williama R. Emersona, Ph.D., jednoho ze světových specialistů na téma porodního traumatu a také Jullianova osobního učitele.
Náš tip
„Během semináře nepoužíváme žádnou hypnózu ani žádné druhy „zasvěcování“, ale seznámím účastníky se základní dynamikou dechu jako základní techniky, kterou budeme používat. Studiem lebky, tváře a postavení těla každého z nás také zjistíme, jakou jsme v děloze zaujali polohu. Díky tomu se může aktivovat naše buněčná paměť. Tohle všechno dohromady nám pak výrazně pomáhá získat další informace důležité ke zkoumání našeho vlastního porodu,“ říká o úvodní lekci metody Transitions Jullian Gustavson.
Autor článku: Rina Komorádová
